I hrdinové se vzdávají... - Jestliže je vražda hřích, pak nevím kolikátý.

,,Já jsem nechtěl! Proboha prosím! Pusťte mě! Ne, ne, tohle vám neprojde… prosím…‘‘
Dva silní mozkomoři shodili černovlasého chlapce na studenou zem a prudce zavřeli dveře. Na zemi vedle něj mu nechali pouze džbán s vodou a chléb, pro ty nejhorší časy.
Harrymu se však podařilo propašovat do cely ještě něco. Když si pomalu utřel svoje slzy do košile odsouzeného, sáhl do kapsy a nahmatal poměrně tlustý bloček v kožených deskách, ve kterém byla dosazena tužka.
Na tváři se mu objevil šílený úsměv trestanců, kteří právě prožívají poslední chvíle svého života. Avšak ještě pořád to byl znak radosti, tudíž nemohlo být vše ztraceno.
Harry vstal a posadil se na něco, čemu by se s trochou štěstí dalo říkat postel, držíce blok stále ve své ruce, jako by se bál, že mu neznámá síla sebere i tenhle jediný záchytný bod, co ho drží takzvaně nad vodou.
Chvíli se jen tak díval do prázdna a rozjímal a přemýšlel. Netušil, jestli má cenu zachraňovat sám sebe, protože jestli přežije den nebo dva, ho moc nezajímá.
Přestože se rozhodl, že zůstat na živu o den déle je jen prodloužení jeho utrpení, začal psát.
Jeho tužka létala po papíru, jakoby se ho hrotem ani nedotýkala. A Harry nepotřeboval po sobě kontrolovat slova a jednotlivé fráze. Šlo mu o sdělení. Ne o podobu textu.

Jsem špatný. Moje rodiče za mne obětovali život, abych zachránil svět. Ale nikdo si zřejmě neuvědomil, jak kruté je tohle poslání. Strana dobra na vás spoléhá, strana zla vás chce zabít. A to všechno v jedenácti letech života.
Chtěl bych to zkusit. Být někým normálním. A ty jsi mi to umožnil.
Víš, můj drahý, byl jsi všechno, co jsem měl. Měl jsem v tobě soka, přítele i milence. To všechno v tak krátké době.
Kdybych mohl, řekl bych ti, jak moc mi teď chybíš. A že budu nejvíce litovat toho, proč jsem tě ztratil.
Nikdy mi neodpustíš, že? Bojím se, až se jednou setkáme. Ale co, souboje jsou přece naší specialitou. Zvlášť ten poslední byl nejlepší. Je mi to opravdu líto.
Dokážeš si představit, co vlastně se ve mně dělo, když jsem tě s ním uviděl? Bylo to, jako by do mých plic přestal proudit vzduch. Jako by se moje srdce zastavilo. A svět mi zčernal.
Později, když jsi přede mnou ležel jako vždy nádherný, ale bez života, říkal jsem si, že bys nikdy nebyl jiný. Tvoje povaha ti to nedovolí.
Já… ti odpouštím.
Směješ se? Já také… už mi na ničem nezáleží. Ať si zlo ovládne svět. Ať udělám radost alespoň Voldemortovi, když už ji nemohu udělat nikomu jinému.
Vzdal jsem to. Chci jít za tebou, i když vím, že si cestu do ráje nezasloužím.
Dopřej mi poslední službu, přimluv se tam za mne.
Harry Potter

Druhý den ráno si Harryho předvolali do soudní síně. Nebál se, byl tam už několikrát. Železné řetězy na křesle odsouzených mu bolestivě spoutaly zápěstí.
Vzhlédl k soudcům ohnivým pohledem a seděl hrdě vzpřímený.
,,Pane Pottere, vítám vás. Ano, ano... dobře, že jste se posadil.“
Slyšel z dálky soudcův hlas. A pak přišla ta otázka, která byla dlouho probírána celým kouzelnickým světem.
„Teď nám tedy povězte, proč jste proboha vy zabil našeho informátora Draca Malfoye?“